Český švarcsystém není podnikání

Česká firma ti nabídne práci na IČO. Budeš chodit do kanceláře, řídit se pokyny vedoucího, vykazovat každou hodinu a dovolenou si necháš schválit. Jediný rozdíl oproti zaměstnanci je, že na konci měsíce místo výplaty musíš vystavit fakturu.

Nemáš dovolenou, nemocenskou, výpovědní ochranu, ani jistotu, že ti vůbec někdo zaplatí. Firma si tím ušetří na odvodech a administrativě. To není podnikání! ale zaměstnanecký poměr bez zaměstnaneckých práv.

Dělám patnáct let jako OSVČ, programoval jsem pro české firmy i pro klienty v Německu, takže mám srovnání z první ruky. 2x jsem byl podle smlouvy dodavatel a podle reality zaměstnanec. Pak jsem si našel klienta kousek za hranicemi, kde stejná práce vypadala úplně jinak.

Práce na IČO je v pořádku, každý chce ochutnat ten pocit svobody. Podnikatel (i OSVČ) má vlastní klienty, nese odpovědnost za výsledek, domlouvá rozsah zakázek, bere na sebe riziko ale hlavně je jeho rozhodnutí odkud a kdy bude pracovat. To je normální podnikání.

Potíž nastává tam, kde firma nechce ani zaměstnance, ani opravdového dodavatele - chce obojí naráz: kontrolu jako u zaměstnance, náklady jako u OSVČ. Tomu se u nás říká švarcsystém a zákoník práce na to má jasnou odpověď: závislá práce patří do pracovněprávního vztahu, ne do smlouvy mezi firmou a živnostníkem. Podle příručky MPSV hrozí zaměstnavateli pokuta až 10 milionů korun, fyzické osobě až 100 tisíc. MPSV k základním pracovněprávním vztahům

Nejsem právník a tohle není žádný právní rozbor ale firma, která ti diktuje místo i režim práce, dává pokyny a vyžaduje osobní výkon, by si měla položit otázku, jestli si náhodou nekupuje zaměstnance přes fakturu.

V českých angažmá jsem nebyl žádný externí specialista, co přijde, dodá výsledek a zmizí. Byl jsem součástí týmu úplně stejně jako kolegové v pracovním poměru. Jen jsem místo výplatní pásky posílal fakturu.

Kancelář povinná, home office spíš výjimka. Pružná pracovní doba na papíře, v praxi jsi tam stejně musel být, i ve dnech, kdy se nic nedělo.

Čas se sledoval přímo v počítači, a to ne kvůli fakturaci, ale jenom kvůli kontrole. Dokonce se sledoval pohyb myší i počet úhozů na klávesnici! Firmu zajímalo, kolik hodin skutečně odklikáš. Někde se tenhle režim táhl i na home office - zapnutý počítač, měření aktivity, vykazování.

Dovolenou jsem si musel nechat schvalovat. Práci pro jiného klienta smlouva striktně zakazovala. Práce z domova byla spíš vzácnost. Bonus jen pro vyvolené, kterým jsem nikdy nebyl. Když nebyla práce, tak jsem tam musel přesto pořád sedět a klikat a nebo prostě předstírat činnost.

Formálně OSVČ, fakticky podřízenost a kontrola.

Nejvíc mě bavilo, jak firma přitom mluvila o „spolupráci s dodavatelem". Jakmile jsem se začal chovat jako dodavatel (chtěl si vybrat, kde a kdy budu pracovat, odmítl zbytečný meeting), tak se najednou ukázalo, že tahle svoboda ve skutečnosti neexistuje.

Česká specialita je taky způsob, jakým se u nás mluví o penězích. Nabídka zní na 60 tisíc hrubého měsíčně, nebo na tři tisíce denně. Skoro nikdy ale nezazní otázka, kolik hodin práce si za tu částku firma vlastně kupuje.

60 tisíc korun může znamenat 160 hodin, nebo 180 a nebo taky "dokud to není hotové" a očekávání, že večer odpovíš na Slacku. Zaměstnanec má sice taky plný úvazek, ale kolem zároveň má celý právní a sociální rámec. Pracovní dobu, dovolenou, nemocenská, výpovědní lhůta, odpovědnost zaměstnavatele atd. OSVČ v režimu "zaměstnanec" dostane jen jedno číslo v kterém se ve většině případech skrývá snaha vytěžit z něj maximum za co nejméně peněz.

Pokud podnikáš, neprodáváš svůj čas za paušál - prodáváš službu nebo výsledek za podmínek, které dávají smysl oběma stranám. Hodinová sazba je základní informace o tom, co kupuješ a co dodáváš. Objem hodin určuje tvojí kapacitu a objem dodávky. A i pokud by to měl být ten paušál tak za přesně daných a specifikovaných podmínek.

Jako OSVČ nejsi zaměstnanec. Když ležíš týden s horečkou, nikdo ti to nezaplatí. Volno si neřídíš ty sám ale musí ti ho schválit nadřízený, přestože to právně žádná dovolená není. Když spolupráce skončí, tak ze dne na den. Bez odstupného bez vysvětlení protože výpovědní lhůtu jako zaměstnanec nemáš.

Když ti nezaplatí, tak jsi věřitel, který řeší splatnost a upomínky a ne zaměstnanec s nárokem na mzdu. Mně se jednou platba zpozdila o měsíc, zrovna před Vánoci - přesně ve chvíli, kdy člověk nejmíň potřebuje řešit, jestli mu přijdou peníze, na kterých stojí rodinný rozpočet. Tohle je podnikatelské riziko, se kterým OSVČ musí počítat.

Jenže riziko dává smysl jen tehdy, když k němu patří i svoboda a odpovídající odměna. Riziko podnikatele plus povinnosti zaměstnance prostě NE!

Po těchto zkušenostech v ČR jsem později začal psát kód pro klienta v Německu. Malá firma nic velkého, kousek za hranicemi. Stejný obor, podobné technologie, srovnatelná práce.

Rozdíl byl vidět okamžitě. Domluvili jsme si hodinovou sazbu a měsíční objem práce, žádné "60 tisíc a uvidíme". Když bylo potřeba víc práce, řešilo se to jako víc práce, když míň, tak jako míň.

Full remote nebyl výjimka ale běžný způsob spolupráce. Nikdo mě netrackoval, nikoho nezajímalo, jestli v 9:03 sedím u počítače - důležité bylo, jestli komunikuju, dodávám domluvené věci a jsem k dispozici v dohodnutém rozsahu. Přesně tak jak jsem si podnikání představoval. Konečně jsem začínal mít pocit že jsem pánem svého času.

Peníze byli 120k+ za 160 hodin. Ne že by německý klient byl automaticky štědřejší ale kupoval odbornou službu za jasných podmínek a věděl jaká je cena za takovou práci.

Navíc mám zkušenosti s klienty kteří tady v ČR hledají softwarové firmy, protože jsou levnější než na západ od nás. A hádej co? Jednou z nich byla i naše firma a přesně to je ta cena co takové firmy učtují svým zákazníkům. Tobě 60k a zákazníkovi 120k. Ale to je naprosto v pořádku je to obchod. Rozdíl je v jaké pozici v tom obchodním (potravním) řetězci stojíš TY!

Spousta českých firem vnímá OSVČ jako způsob, jak si člověka pronajmout levněji a s menší odpovědností - ne jako podnikatele, kterému objednávají službu. Prostě chtějí ušetřit ale na špatném místě.

Je za tím starý manažerský reflex: když někoho platím, musí sedět u mě. Nevidím ho, tak nepracuje. Neměřím čas, tak mě určitě okrádá. Má jiného klienta, tak není loajální. Chce pracovat z domova, tak se něco děje. A pak samozřejmě ta snaha ušetřit za každou cenu i za cenu překročení zákona.

Programátor ale není výrobní linka! Osm hodin v kanceláři jeho práci nezlepší, spíš mu to sebere nejproduktivnější část dne - soustředění bez vyrušování. A tracking času měří přítomnost, ne hodnotu. Ukáže ti, že počítač běžel. Neřekne ti, jestli ten člověk vyřešil problém, navrhl dobrou architekturu, nebo ušetřil týmu tři týdny práce.

Netvrdím, že každý remote kontraktor pracuje bezchybně a každý office režim je špatně. Firma si ale musí vybrat, co kupuje. Chce řídit pracovní dobu, místo a každodenní činnost jako u zaměstnance? Ať nabídne zaměstnání. Chce výsledek od externisty? Ať mu nechá prostor ho dodat.

Právní stránka je jasná - závislá práce patří pod pracovněprávní ochranu a nemá se schovávat za fakturu. Podle MPSV a výkladu Státního úřadu inspekce práce se posuzuje skutečný způsob práce, ne nadpis smlouvy.

Je tu ale i otázka obyčejné férovosti. Mladý programátor často bere první nabídku, co vypadá jako práce v oboru - uslyší 50 nebo 60 tisíc, uvidí hezkou kancelář a podepíše. Neřeší pracovní dobu, nadřízeného, schvalovanou dovolenou ani zákaz vedlejších klientů. Netuší, že odměna musí pokrýt i neplacené volno, nemoc, účetnictví, vybavení, pojištění a riziko nezaplacené faktury. Firma to přitom obvykle ví moc dobře.

Nemám rád, když se odpovědnost hodí zpátky na člověka - "vždyť jsi to podepsal". Jasně, podepsal. Ale když celý trh mladým lidem vysvětluje, že tohle je standard, není to svobodná volba v nějakém ideálním světě. Je to tlak přijmout podmínky výhodné hlavně pro firmu.

Prý chybama se člověk učí a proto jsem napsal tenhle článek. Protože já tu chybu udělal 2x. Po prvé to byla moje hloupost a po druhé jsem neměl na výběr. Mám rodinu a dostal jsem se do situace kdy jsem musel vzit co bylo.

Neber první nabídku jen proto, že v ní je napsané Laravel, Java nebo React - technologie není náhrada za špatný kontrakt. Na druhou stranu je to o kompromisu. Když víš že ve společnosti můžeš vyrůst a zpeněžit to později tak to dává smysl.

Než něco podepíšeš, zjisti si aspoň následující:

• je odměna hodinová, denní nebo měsíční? Kolik hodin či dnů si za ni klient skutečně kupuje
• je práce z kanceláře povinná nebo máš možnost i homeoffice
• kdo určuje pracovní dobu a jak (a proč) se vykazuje čas
• jestli smíš pracovat pro jiné klienty
• co se stane, když onemocníš nebo si potřebuješ vzít týden volna
• jaká je splatnost faktur, co se děje při zpoždění
• jestli je ve smlouvě výpovědní lhůta
• ale především: dodáváš výsledek, nebo svou každodenní dostupnost?

Pokud to zní jako pracovní smlouva, ale má to být na IČO pak je to varovný signál! Ne automatický důkaz švarcsystému o tom rozhoduje celý kontext, ale rozhodně důvod se zamyslet a nabídku si řádně promyslet.

Ale hlavně hledej dál. Český trh není jediná možnost, Německo je blízko a evropský remote trh ještě blíž. Slušná angličtina nebo němčina, portfolio a schopnost domluvit se často otevřou dveře ke klientům, kteří tě berou jako odborníka, ne jako levnějšího zaměstnance.

Nechci to vykreslit tak, že každá česká firma je špatná a že každý německý klient profesionál. Ne tak to není. Znám tuzemské firmy, se kterými se dá domluvit férová spolupráce, kde chápou rozdíl mezi zaměstnancem a dodavatelem a neřeší, odkud přesně programátor píše kód.

Bohužel to ale pořád není standard. Standardem je nabídka, co si z OSVČ bere to nejlepší a nechává mu to nejhorší - žádnou dovolenou, žádnou jistotu, žádnou ochranu.

Po patnácti letech už vím, že takovou nabídku nemusím vzít. A že když ji odmítnu, svět se nezboří. Svět je veliký a jako software engineer je EU + UK trh dostatečný.

Švarcsystém podnikání není. Je to nelegální a hloupý způsob jak ušetřit. Jediný kdo ze švarcsystému benefituje je zaměstnavatel! Rozumím tomu ale neschvaluji to.

A proto, pokud jsi milý čtenáři dočetl až sem, tak doufám že neuděláš stejnou chybu jako já a pak tento článek splnil svůj účel.